neděle 18. dubna 2010

Lidice smutné

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním,
že všechno visí na pavoučím vlákně !
Vím to ! Ale neumím dělat nic jiného,
než sochy dětí – jak nejlépe umím ...




Osud lidických dětí - o kterém málokdo ví...

Nejsmutnější je na lidické tragedii osud dětí. Po obklíčení vsi byly ženy
s dětmi odvezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Měly s sebou jen málo jídla a nejnutnější oblečení. Bylo jim totiž řečeno, že se za dva až tři dny vrátí. Na podlaze
tělocvičny ležela sláma. Zde bylo ubytováno tři dny 300 osob. Nejstarší ženě bylo 88 let a nejmladšímu dítěti 16 dní. Děti byly se svými matkami
postupně volány do jedné třídy, kde byly zapisovány.
Pak sem přišlo několik důstojníků gestapa. Jeden z nich vystřelil do stropu a zakřičel: „Víte, co se v Lidicích stalo. Půjdete na čas do tábora. Pojedete vlakem, děti za vámi odvezeme autobusem, aby pro ně byla cesta pohodlnější.“ Nastal velký křik, pláč a boj. Matky své děti dát nechtěly.
Děti žily nastávající tři týdny ve sběrném táboře. Pak bylo rozhodnuto o jejich osudu. Devět dětí bylo dáno na převýchovu do Německa. Sedm nejmenších – věkem do jednoho roku – bylo umístěno v Praze v německém dětském domově. Ostatní byly odvezeny do vyhlazovacího tábora v Chelmnu nad Nerrem. Tam byly usmrceny výfukovými plyny
v nákladních autech.
Matky putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku v Braniborsku. Za přísného dozoru šily vojenské pláště. Těhotným byly děti
hned po narození odebrány. Ženy až do konce války netušily, co se s jejich rodinami stalo.

Ze 105 dětí jich 82 zemřelo v Chelmnu a 6 v kojeneckém ústavu. Jen 17 z nich se vrátilo domů.
Dnes tu v podobě pomníku stojí 42 dívek a 40 chlapců tak, jak vypadali v roce 1942.






Více info ZDE nebo TADY

4 komentáře:

Lenka řekl(a)...

Evajsku, všechny fotky jsou moc krásné a tyhle navíc smutné. Já v Lidicích nebyla už ani nepamatuji. Naposledy asi se základní školou.

Jana K řekl(a)...

Evy, prekrásne si to tu predstavila. O Lidiciach som aj ja naposledy počula snáď na základnej škole. Je to strašné obdobie a ten sochár tak krásne zachytil tie deti, až sa mi chce plakať... Tvoje fotky ma preniesli na toto miesto a ďakujem ti za to, vo víre svojich každodenných povinností zabúdame, čo všetko sa stalo pred vyše polstoročím... Krásna práca...!

Pacina řekl(a)...

Běhá mi mráz po zádech jak krásně jsi to napsala.Díky Evi,zase jsem si uvědomila jak nedůležité jsou některé problémy a jak důležitá je moje rodina a moje děti.Moc ti děkuji.

kattom řekl(a)...

uplne presne si fotkami zachytila atmosferu miesta. dakujem!